Terapie

Individuální terapie, konzultace

Jde o způsob spolupráce klienta s psychoterapeutem, ve které se klade důraz na individualitu klientových prožitků, názorů a významů. Individuální terapie je proto zaměřená na nacházení řešení problémů a potřeb jednoho konkrétního klienta. Soukromí (intimita) rozhovoru pouze mezi terapeutem a klientem umožňuje otevírat taková témata, která mohou být pro klienta obtížná k otevírání mezi svými blízkými či vůbec dalšími lidmi. Na druhou stranu, změny a řešení, které klient spolu s terapeutem v individuálním setkání vymyslí a posléze v běžném životě uskuteční (vyzkouší), mohou významně ovlivnit i celý jeho rodinný, pracovní či jakýkoli jiný životní systém a navodit tak pozitivní změny do klientova života či života jeho okolí.

Délka, frekvence setkávání a způsob spolupráce záleží na dohodě obou zúčastněných.

Párová a rodinná terapie či konzultace

Setkání terapeuta s párem či rodinou dává možnost ke společnému nacházení řešení potíží, které partnery či rodinu zatěžují a neumožňují jim prožívat jejich život uspokojivě. Přestože jsou v rodině problémy sdíleny, je každý párový či rodinný systém složený z několika individualit a ty budou mít nejspíše na dění v rodině odlišný pohled. Tyto odlišné pohledy (obzvláště ty nevyslovené) mohou často vytvářet či podporovat problémy, nedorozumění a vyvolávat zklamání.

Cílem rozhovoru s párem a rodinou není sjednocovat rozdílná očekávání (to by asi ani nebylo možné), ale dát prostor pro to, aby rozdílná očekávání mohla zaznít v bezpečném a konstruktivním rámci a poté se s nimi mohlo pracovat tak, aby se využily pro nacházení řešení potíží, se kterými partneři či rodina do terapie přišla.

Pro délku, frekvenci setkávání a způsob spolupráce platí stejná pravidla jako pro individuální spolupráci.

Terapeutická práce s dětmi a dospívajícími

Práce s dětmi a dospívajícími je přizpůsobena dané věkové kategorii. Je důležité, aby děti bavila, zajímala a aby pro ně byla srozumitelná. Čím menší je dítě, tím hůře se soustředí a orientuje v klasickém terapeutickém rozhovoru. Proto s dětmi používám i řadu technik, které jsou nejen hravé, ale mají i terapeutický podtext a pomáhají v dítěti podporovat jeho rodící se kompetence. Tím mu umožňují nacházet řešení svých trápení. Dítě se během spolupráce s terapeutem učí, že nemusí být obětí svých problému, ale že je schopno si svůj život do veliké míry řídit tak, aby bylo spokojené, šťastné a sebevědomé.

Pracuji s dětmi (a dospívajícími) od věku 5-ti let.

Pro délku, frekvenci setkávání a způsob spolupráce platí stejná pravidla jako pro individuální spolupráci.

Hlubinná abreaktivní terapie

Metoda hlubinné abreaktivní terapie je založena na vybavování si a opětovném procítění již prožitých traumat (deprese, neurózy, vztahové problémy, poruchy spánku, pocity nejistoty, fobie, ztráta blízkého člověka, zaměstnání, operace, úrazy, stresy, prožitá násilí, ale také pocity méněcennosti, někým vložené postuláty…a některé psychosomatické problémy), které si klient, pod vedením psychoterapeuta, dokáže vybavit do sebemenších detailů. Při této metodě vytanou klientovi informace, které byly uloženy do jeho paměti (vědomě i podvědomě) nejen při vědomí, ale i v bezvědomí, či v narkóze. Znovuprožitím dané události dochází u klienta k abreakci (očištění), duše od psychického traumatu a k uvolnění vnitřního i vnějšího napětí, čímž dochází nejen ke klientově psychické, ale i fyzické úlevě.

Před zahájením terapie je nutné, aby klient pojmenoval problém, který chce řešit. Někdy je terapií vyřešeno více problémů (vyřešením jednoho se může dát do pohybu řetězec, který na daný problém, aniž by si to klient uvědomoval, navazuje).

Metoda hlubinné abreaktivní terapie není vhodná pro kohokoliv.

I když si klienti, dlouhodobě užívající psychofarmaka nebo jakékoliv jiné návykové psychotropní látky, dobře situace vybavují, bohužel, nedochází u nich (po projití události) k abreakci. Tuto terapii je pak nutné mnohokrát opakovat, avšak bez zaručeného úspěchu. U těchto klientů, by také mohlo dojít k nečekaným reakcím, či ke zhoršení jejich momentálního stavu (ze kterého by pak mohl klient vinit terapeuta, i když by to bylo způsobeno návykovými látkami, které užívá).

Tuto metodu není vhodné používat také u těhotných žen, kdy by se matkou znovuprožívané traumatizující události mohly vnést do podvědomí ještě nenarozeného dítěte.